Níže najdete ukázku z reportážní knihy Einbruch der Wirklichkeit o lidech na útěku z roku 2015
v mém překladu. Za redakci děkuji kolegům z překladatelské dílny ViceVersa.
Das Reportagenbuch Einbruch der Wirklichkeit aus 2015 über Menschen auf der Flucht wird im Tschechischen wahrscheinlich nicht erscheinen. Nichtsdestoweniger können Sie unten zumindest eine Leseprobe in meiner Übersetzung finden. Für den Lektorat bedanke ich mich bei den KollegInnen aus der ViceVersa-Übersetzerwerkstatt.
Německo podivně naměkko
Německo, které jsem koncem září roku 2015 opouštěl, bylo podivně naměkko. Na nádražích velkých měst mezi cestujícími, kteří spěchali k východu nebo na vlak, leželi na zelených karimatkách cizinci. Nikdo je neodháněl ani se nerozčiloval kvůli narušování pořádku, ne – místní ve svítivě žlutých vestách u nich klečeli, rozdávali jim čaj a housky nebo si hráli s jejich dětmi. Před nádražími stály stany, kam lidé pořád nosili nové bedny, potraviny, oblečení, hračky, léky. Zatímco jiné země cizince zadržovaly a notně je trápily, až se rozhodli jít pěšky po dálnici, vyzvedávalo je Německo speciálními vlaky a všude, kam přijely, stálo a tleskalo na kolejích spousta občanů, a dokonce starostové.
Regionální noviny stejně jako veřejnoprávní televize informovaly o tom, jak může každý Němec pomoct, a i vůbec nejxenofobnější plátek v Německu zčista jasna líčil životní příběhy cizinců. Vyprávěl o válce, o utlačování, o obtížích a nebezpečích útěku tak působivě, že se ani v hospodě tolik neremcalo o jejich záchraně. Ve městech a na vesnicích vznikaly občanské inciativy – ne snad proti novým sousedům, ale na jejich podporu. Bundesliga si našívala na dresy hesla, že uprchlíci jsou vítáni, a nejpopulárnější herci a zpěváci hřímali proti každému Němci, který neprojevoval solidaritu.
Ano, objevila se i nenávist vůči cizincům a útoky, ale teď stáli při ohrožených rovnou politici a navštěvovali je v ubytovnách. Sama spolková kancléřka, ta věcná německá spolková kancléřka, která ještě několik týdnů předtím neohrabaně reagovala na plačící dívku z Palestiny, ohromila výlevem citů, když obhajovala právo na politický azyl. A vláda? Byla to ta samá, která před pár měsíci nejhlasitěji kritizovala operaci Mare nostrum, prostřednictvím níž zachraňovala Itálie připlouvající uprchlíky před utonutím? A za další stát, německý stát – zaopatřit během několika týdnů statisíce nových uprchlíků, to přesahovalo jakýkoliv přepokládaný rámec a dařilo se to neuvěřitelně dobře. Nanejvýš potichu se reptalo o tělocvičnách, které už školy nemohly využívat, jenom pokradmu se odhadovaly náklady, které možná povedou k novým dluhům. A co kdyby příští rok přišel další milion uprchlíků a přespříští ještě víc? Podivně naměkko bylo Německo, které jsem opouštěl. Také šeď, ta jindy obvyklá strnulost a odmítavost byly jako pokryté moučkovým cukrem. Právě, když jsem ho opouštěl, musel jsem na to myslet nebo už jsem cítil, jak snadno lze moučkový cukr odfouknout.
Stěhování národů
Z verandy mého hotelu na Lesbu se dívám na turecké pobřeží, které leží pár kilometrů na druhé straně Středozemního moře. Je půl deváté ráno a teď, když píšu tuhle větu, prochází spodní uličkou první skupina uprchlíků, podle útržků hovoru pravděpodobně samí Afgánci, všechno muži, jejichž člun očividně přistál v Evropě bez větších potíží. Nevypadají ani promáčeně, ani promrzle jako mnoho jiných uprchlíků, kteří ze strachu před policií zamíří k útesu nebo strmě se svažujícímu houští nebo jejichž člun je zoufale přeplněný. Protože tu nejnebezpečnější část jejich dlouhé cesty přečkali, jsou veselí, doslova rozjaření, vyprávějí a vtipkují, vypadají jako skupina mladých výletníků s maximálně jedním příručním zavazadlem. Nevědí ovšem, že musí jít několik kilometrů do příkrého kopce, než narazí na nějaký z autobusů, které si pronajal Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky k převozu uprchlíků z Mytilini do přístavu; už vůbec netuší, že Spojené národy bohužel nemají dostatek autobusů, takže většina uprchlíků musí jít těch pětapadesát kilometrů do přístavu pěšky.
Existují letadla, která létají rychleji než zvuk, a lodě, které vypadají jako výletní města, existují vlaky tak pohodlné jako obývák a linkové autobusy s kuchyní, koupelnou a křesly na spaní, existují taxíky s bezdrátovým internetem a brzy budou auta jezdit sama – ale v roce 2015 pochodují uprchlíci Evropou jako národ Izrael po útěku z Egypta. Ve filmech s biblickými motivy nebo na obrazech je pak vždycky vidět velký dav s prorokem vpředu. Na cestě z Mytilini na severní pobřeží jsem viděl, jak skutečně putují národy: dlouhý, nekončící řetěz malých a nejmenších skupinek v různých odstupech a měnících se uspořádáních, někdy husí pochod, někdy tři nebo čtyři vedle sebe. Zdá se, že nic nespojuje skupiny víc než společný cíl. Ale i když pocházejí z jedné země, přicházejí obvykle z různých měst a oblastí. A i v rámci jedné skupiny se lidé navzájem neznají, náhodní známí, kteří se stali osudovými známými. Na začátku ještě zůstane pohromadě všech čtyřicet nebo padesát, kteří seděli společně v nafukovacím člunu, ale už při prvním stoupání, ani ne sto metrů za mým hotelem, jdou mladí, svobodní muži napřed a rodiny zůstávají vzadu.
Jsou strašákem Evropy: svobodní muži, kteří chtějí do Evropy, mladí muslimští muži!, jak to často varovně nazývají v dopisech čtenářů a v talkshow. Zda jsou skutečně nábožensky zaměření, to jejich zevnějšek neprozradí; málokdo má vous, nikdo tradiční oděv, nikde se nezastavují ke společné modlitbě. Pokud vezmeme v úvahu okolnosti – kdy měli naposledy možnost se sprchovat, kdy naposledy spali v posteli? –, jsou tito muži dokonce nápadně dobře oholeni. To samotné už by v islámských diktaturách bylo znamením buřičství a možná to jím v tomto případě také je. Nakonec tito Syřani, Iráčani a Afghánci často utekli před poměry, ve kterých může být oholení potrestáno smrtí. Ale muži tvoří většinu uprchlíků, ano, a většinou jsou mladí, osmnáct, dvacet, pětadvacet let. To má ovšem také pravděpodobně jednoduchý, na Lesbu bezprostředně zřejmý důvod – s největší pravděpodobností přestávají obtíže, nebezpečí a čirou fyzickou námahu, aby zažádali o azyl v Evropě. Protože jsou všichni uprchlíci nuceni nastoupit do nafukovacích člunů a absolvovat několikadenní pochody, vytváří evropské azylové právo nechtěně výběr tělesně zdatných a mimochodem taky nenáročných, tedy chudých, kteří na občanský komfort tak jako tak nejsou zvyklí. Pětapadesát kilometrů je dlouhých, obzvlášť když už při odchodu je člověk vyčerpaný a vyhladovělý, nemá pořádné boty, teplé oblečení ani proviant – pak se pětapadesát kilometrů nekonečně táhne. A každé auto s prázdnými zadními sedadly, které uprchlíky předjede, musí být, předpokládám, předmětem nenávisti. Ale obyčejná lahev vody podaná okénkem je darem z nebes, jak jsem zjistil na cestě na severní pobřeží.
[…]
Bota paní Merkelové
Taky u Basmane Gar, které mezi několikaproudými silnicemi a bezejmennými bloky domů ještě vyzařuje atmosféru orientální rané moderny, stojí osmanská mešita. Čekám, že tam narazím na uprchlíky, konečně i v islámu nabízejí odedávna příbytky boží azyl cizincům, najdu ale zavřené brány. Jdu kolem plotu a narazím v boční ulici na vedlejší vchod, který vede přes malý dvůr do umývárny. Tam bydlí uprchlíci – pod širým nebem a na holých kamenech namísto v mešitě a na měkkém koberci. Je tu asi dvanáct rodin s dětmi a starými lidmi, kterým došly peníze. Zavazadla a srolované umělohmotné koberečky odklidily na stranu, sedí ve skupinkách na zemi nebo na židlích v čajovně, která patří k mešitě. Není nic jednoduššího než s nimi zapříst hovor, mají tolik času a tolik co vyprávět.
Jedna rodina zažila v letech 2011 a 2012 na vlastní kůži masakry syrského režimu ve městě Dar’á úplně na jihu Sýrie, další v Dajr az-Zauru, jednom městě na Eufratu těžce zasaženém boji mezi IS a syrskými oddíly, ztratila veškerou naději na mír. Obklopen dětmi, pro něž asi úplně obyčejně představuju zábavu, sedím na složené dece z těžké střižní vlny a pozvolna ztrácím přehled, který příběh komu patří. Nemluví jen o syrské a irácké domovině, ale o útlaku a válce, o útěku a jak jim došly, ztratily se nebo byly ukradeny peníze. Co máme dělat?, ptají se všichni a bojí se, že se nakonec budou muset vrátit, aby se rozhodli – pro smrt z rukou režimu nebo „Islámského státu“.
„Musíme se naučit chodit po vodě jako Ježíš,“ utíká se k sarkasmu jeden otec od rodiny, který byl v Damašku učitelem angličtiny, a proto převzal na dvoře mešity školní vyučování.
„Copak neexistuje žádný arabský stát, kam byste mohli?,“ ptám se.
„Přišli jsme z Jordánska,“ hlásí se jiný otec a informuje mě, že uprchlíci tam nedostali žádné povolení k práci, prostě jich najednou bylo moc, 1,4 milionu, jak se oficiálně uvádí; to odpovídá 20 procentům jordánského obyvatelstva. A Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky také musel tento rok ještě krátit svoji beztak malou pomoc, protože mezinárodní dárcovské země nevyplatily přislíbené peníze.
„Máme žít jako žebráci,“ pokračuje otec, „mají moje děti vyrůstat ve stanu?“
„A státy v Zálivu?“
„Státy v Zálivu!,“ směje se, jako bych řekl vtip. „Jenom vízum do Emirátů stojí 6 000 dolarů.“
„Německo respektuje lidská práva, to je to nedůležitější,“ doplňuje jedna žena, která jako všechny ženy na dvoře mešity nosí na hlavě šátek.
„Bota paní Merkelové stojí za víc než všichni arabští vůdci,“ volá její muž.
„Bota?“
„Ano, bota,“ říká muž a sám se teď musí smát.
„Až příště uvidím paní Merkelovou v televizi, budu si všímat jejích bot.“
„Ano, to udělejte, všimněte si jejích bot a myslete při tom na moje slova: Každá z jejích bot stojí za víc než všichni arabští vůdci dohromady.“
„A obě boty jsou víc než arabský svět!,“ dává mu za pravdu učitel angličtiny.
Smích je taky prostředek, jak se i přes propast, která se před nimi a za nimi otevírá, považovat za lidi. Z boty se s odfrknutím stane podrážka, z podrážky špína zpod podrážky kancléřky, která stojí za víc než celý arabský svět. A nejenom smích je prostředkem, jak si udržet vlastní identitu, ale také vyučování, které dětem poskytují, zametený dvůr, nápadně udržované oblečení, a pokaždé odkaz na povolání, které vykonávali, na kvalifikaci, kterou mohou doložit. Možná protože cítí, že už to s nimi svět vzdal – a prakticky to tak opravdu je. Jejich vůle jako u všech uprchlíků je odedávna zformovaná tak, aby to oni sami nevzdávali. Zároveň je pálí to nejběžnější – že musí za každé použití záchoda zaplatit jednu liru, přepočteno 30 eurocentů. Tojtojky na Basmene Gar nemají.
„A po večerní modlitbě se prádelna zavírá,“ stěžuje si starší, vyhublý muž. „Můžeme škemrat, jak chceme – ani ženy, ani nemocné děti hlídač na záchod nepustí.“
Je tady sám, jako jediný úplně sám, říká muž. Byl starostou malinké vesničky v Sýrii a kousek za tureckými hranicemi, sám neví kde přesně, ho oddělili od jeho lidí, když policie uprostřed obrovského zástupu chytila uprchlíky a rozdělila je do různých autobusů. Neměl u sebe moc peněz a žádný telefon, aby mohl znovu najít svoje příbuzné, protloukal se pěšky, autobusem a stopem do Izmiru v naději, že je potká v blízkosti Basmane Gar.
Tak nějak má v krvi zodpovědnost, stal se prakticky mluvčím rodin, které žijí před prádelnou mešity v Basmane, a tak to pak před pár dny už nevydržel, dovolával se nejprve hlídače, pak imáma a nakonec Boha, aby směly ženy na záchod. Muži si můžou přeci někam odskočit, ale žena, natož když má svoje dny, nebo dítě s průjmem – kam mají jít uprostřed města, když i čajovny už jsou zavřené?
„Copak vám nikdo nepomůže?,“ chci vědět. „Nějaká organizace, turecký stát, Spojené národy, co já vím.“
„Jednou týdně se tady zastaví tým doktorů a rozdá nám léky,“ odpovídá muž. „To je všechno.“
„A z čeho žijete?“
„Z laskavosti sousedů žijeme,“ říká stařec a vypráví, že obyvatelé a obchodníci ze čtvrti nosí uprchlíkům oblečení, deky, denně jídlo a těm nejpotřebnějším pár lir. Protože nejen za koupel a toaletu, i za každou zásuvku, ve které si uprchlík nabije mobil, a každou sklenku čaje požaduje mešita peníze.
„Jsem nábožný člověk, nevynechám jedinou modlitbu. Ale takový islám, který nezná žádné milosrdenství, nestojí ani za vykonání potřeby.“
[…]
Když jsem dorazil do Budapešti, hlavního města evropského státu, který je známý svojí xenofobií, divil jsem se, že kromě obvyklých turistů nevidím vůbec žádné cizince. I když jsem odjížděl z centra, zůstávali obličeje v metru bílé a nebylo slyšet jinou řeč než maďarštinu. Ani na náměstí Jana Pavla II., kde v srpnu uvízlo oněch tisíc, kteří svým útěkem přes dálnici směrem do Německa vyvolali u spolkové kancléřky impuls otevřít hranici, nebylo vidět jediného uprchlíka.
Byl jsem domluvený s Júlií, Evou a Stefanem, kteří se s mnoha dalšími dobrovolníky starali o uprchlíky v parku. Ještě v červenci netušili, že se jednou stanou aktivisty, vedli normální život jako překladatelka, psycholožka a finanční poradce, nebyli ani nijak zvlášť politicky aktivní. Pak ale byli začátkem srpna konfrontováni s utrpením přímo před prahem svých domovů, hovořili s uprchlíky, což nebyli příživníci nebo teroristi, jak jim to chtěla namluvit veřejnoprávní televize, ale lidé jako oni sami, mezi nimi dokonce překladatelky, psycholožky a finanční poradci. Odhlédneme-li od velmi sporadických dodávek Červeného kříže a jiných organizací, spočívalo zaopatřování tisíců uprchlíků více než několik týdne pouze v práci a příspěvcích obyvatel Budapešti.
Stát ještě k tomu dobrovolníky očerňoval, tvrdil, že jim platí George Soros, a využíval tak starý antisemitský pocit křivdy a zároveň podněcoval protimuslimské nálady. Na ulicích byly vidět stěny polepené plakáty vlády, na nichž hezká Maďarka oznamovala, že má něco proti ilegálním přistěhovalcům – potom co vláda všechny uprchlíky, kteří nepřicestovali legálně, označila za kriminálníky. Další plakáty vysvětlovali cizincům, že musí respektovat maďarskou kulturu nebo že v Maďarsku se mluví maďarsky – vysvětlovali to ale cizincům maďarsky, takže sotva tím mysleli je, ale vlastní voliče.
Dobrovolníky propaganda jenom více stmelila, takže se i teď, když už v Budapešti nebyli žádní uprchlíci, stále scházeli. Namísto maďarské televize se teď dívá na CNN a Al-Džazíru, říká Eva, psycholožka, blonďatá čtyřicátnice v elegantních červených šatech. Cokoliv udělala, oplatili jí uprchlíci svojí vděčností a pohledy do cizích světů. Mezitím se stala opravdovou odbornicí na Blízký Východ, směje se Eva. Ví, že v Maďarsku patří k menšině; zejména na venkově by sotva někdo uvažoval jako ona. Konečně i proto nechala vláda uprchlíky nezaopatřené v parcích a na nádražích, aby zpustli, ano, aby zapáchali a lidé před nimi měli strach, především v noci před mladými muži. Sám její 16letý syn brblal, když k sobě vzala jednu syrskou rodinu, která šla tři dny pěšky, a kontroloval, jestli nic neukradli.
Spisovatel György Dragomán, který ve svých čtyřiceti patří k nejrenomovanějším v zemi, si k nám v kavárně přisedl. Ano, říká, taky žije v bublině. Průzkumy tvrdí, že 70 procent Maďarů podporuje Orbánovu uprchlickou politiku, už jenom to, že on z těch 70 procent nezná nikoho. Všichni jeho známí a spisovatelé pohrdají touto vládou. Není dobré stýkat se pořád jen se stejně smýšlejícími, ale maďarská společnost je teď prostě úplně rozpolcená. Ani na veřejných podiích už se lidé nesetkávají, aby se alespoň ještě pohádali. O čem taky? Řeči o křesťanském okcidentu jsou přeci fraška, až do nedávna neměla vláda s křesťanstvím co dočinění, vztahovala se k pohanské tradici Velkého Maďarska a propagovala otevření na Východ, aby uvolnila vztahy k EU. Teď jsou najednou pro Viktora Orbána důležitá práva žen, přitom sám nemá ve vládě žádnou ministryni. Uprchlickou krizi využívá k propagaci strachu z cizinců v celé Evropě a tím k prosazení vlastní představy homogenních kultur. Nakonec otázka zní: Chceme Evropu, nebo ji nechceme? Navenek jde v Maďarsku o muslimy, avšak ve skutečnosti o každou formu odchylky, o cizost jako takovou, homosexualitu, Židy, Romy, kritická média, opozici.
Žertem se ho ptám, zda už někdy přemýšlel o tom, že by někde požádal o politický azyl. „Jestli začnou cenzurovat moje knihy, opustím Maďarsko,“ odpověděl György Dragomán.
[…]
Už přichází další skupina, třetí během půl hodiny, zase 40, 50 uprchlíků, tentokrát jsou mezi nimi celé rodiny, dokonce miminka. Někteří mají přes ramena zlato-stříbrné izolační přikrývky, které ve větru šustí, jsou tedy asi promáčené a promrzlé a opatřili jim je dobrovolníci, kteří, rozmístění na severním pobřeží Lesbu, čekají na čluny. Je to zvláštní, někdy až hrůzostrašný pohled, když uprchlíky při jejich příjezdu bez ptaní láskyplně objímají dlouhovlasí muži nebo spoře oděné ženy, které mají na sobě žluté výstražné vesty a křičí „welcome, welcome“. Kdybych byl Afghánec, možná bych se raději chtěl obrátit zpět.
Ach, to je nespravedlivé. Za kompletní neúčasti řeckého státu – nemá vlastně Řecko levicovou vládu?– odvádějí dobrovolníci velkolepou práci, rozdávají teplé oblečení a deky, sendviče a vodu. Lékaři, kteří přerušili svoji dovolenou, pečují o tělesně postižené a uklidňují traumatizované. Je taky dojemné pozorovat, jak se mezi dobrovolníky mísí kultury, dokonce izraelští a islámští lidé z neziskovek sedí večer v taverně společně. A přece někteří jednotliví aktivisti vystupují vůči uprchlíkům s neomylností, paternalismem a agresivní vševědoucností, takže by si tady člověk někdy přál starou dobrou Asociaci samaritánů nebo Armádu spásy. Jak člověku dělá dobře být dobrý, také to lze pozorovat na severním pobřeží Lesbu. Tetovaným a spoře oblečeným ale nepřijde na mysl otázka, zda by jejich pojem svobody mohl být jiný než ten Afghánců nebo Syřanů, které, nehledě na pohlaví, s „welcome, welcome“ tisknou na hruď.
Dobře, na druhou stranu je kulturní šok, který mnoho uprchlíků při svém přistání zažije, možná dobrou přípravou na někdy také velmi kuriózní svobodný Západ. A zpravodajové, obzvlášť fotografové, kteří na severním pobřeží na uprchlíky čekají, také nejsou veskrze ztělesněním jemnocitu. Někteří vběhnou se svými foťáky do vody, aby byli u lodí první, a křičí na dobrovolníky, aby laskavě šli ze záběru. Nezřídka dojde na potyčky a jednou jsem zažil rvačku mezi dobrovolníky a fotografy. Já sám jsem od jednoho týmu fotografů dostal čočku, protože jsem na tři minuty ucpal cestu, když jsem zastavil, abych nechal do džípu nastoupit promoklé ženy a děti.
◆
Protože Maďarsko uzavřelo uprchlíkům hranici se Srbskem, jeli jsme z Budapešti do Šidu na srbskochorvatské hranici. Právě když jsme dorazili k malému přechodu, Chorvatsko přeci jen nechalo projít uprchlíky, kteří uvízli na dlouhé dny na hřbitově mezi oběma pohraničními strážemi. Mezi pomníky jsme viděli, co po nich zůstalo, obvyklé stany, pleny, lahve od vody, křesťanské misionářské brožurky v různých jazycích, otevřené plechovky od jídla, deky. O několik kilometrů dále začínal evropský pohraniční režim – uprchlíky naložili do vězeňských vozů a odvezli do tábora u chorvatského městečka Opatovac. Nevypadali rozzlobeně, když konečně směli vystoupit, spíš se zdálo, že cítí úlevu, že to vůbec postupuje. Ani když stáli v řadě, dlouhé hodiny, aby se zaregistrovali, nestěžovali si. Žádná hlasitá slova, sem a tam dokonce úsměv.
Náhodou jsem dělal rozhovor s chorvatským ministrem vnitra Rankem Ostojićem, který v teplákách vystoupil ze služebního vozu, když chtěl také pochodovat do Německa; tři, čtyři chorvatští novináři byli o návštěvě informováni, ale bohužel ne světový tisk, takže jsem byl k ministrovi zaveden bez ohlášení. Ministr nás ujistil, že se Chorvatsko stará o uprchlíky řádně, sám to můžu na základě veškerého dění posoudit, polní lůžka jsou k dispozici, dostatek stravy, lékaři a dokonce sprchy. Obzvlášť hrdý byl na to, že žádný uprchlík nezůstane v Chorvatsku déle než 24 hodin.
Když to kapacity dovolí, jsou uprchlíci ihned po registraci odvezeni k nejbližšímu nádraží, odkud jedou ve zvláštních vlacích do Maďarska. Do Maďarska? Ano, do Maďarska, to je taky taková další podivnost v těchto evropských časech – Maďarsko se prsí, že bude chránit hranici se Srbskem proti návalu uprchlíků ploty a ostnatým drátem a nechá ty samé uprchlíky mlčky přicestovat z Chorvatska, jen když zase bezplatnými autobusy pojedou přímo do Rakouska. Samozřejmě to Evropa jako solidární společnost vede ad absurdum; kdo si stěžuje na jiné země, které se zbavují uprchlíků prostřednictvím dokořán otevřených východů, měl by si vzpomenout, že Německo samo se uzavřelo proti oprávněnému přerozdělování, dokud Řecko a Itálie nesly hlavní zátěž. Uprchlická krize nezačala, až když si jí všimlo Německo.
Co by se stalo, kdyby Němci zavřeli hranice, ptám se chorvatského ministra. „To nejde,“ odpoví. „Cože, to nejde?“
„Lidi, co jsou tak zoufalí, nemůžete zastavit. Když neprojdou na jednom místě, najdou si jiné. A když postavíte zdi, zůstanou před nimi sedět, dokud ten pohled už nevydržíme. Nakonec je poslední možností, jak uprchlíky zastavit, střílet na ně. To nikdo nechce.“
Přirozeně to na Německu vyžaduje přijmout během jednoho roku více než milion uprchlíků a taky ho to na mnoha místech zatěžuje. V majetných čtvrtích a komunách může být pomáhat jednodušší, ale kde už teď lidé úpí kvůli nezaměstnanosti a sociálním konfliktům, můžou klidně sténat dál, pokud se má zaopatřit ještě více nemajetných, integrovat ještě více cizinců. Ale co by se stalo, kdybychom se rozhodli k tvrdosti a izolaci? Vlastní srdce by ztvrdlo a otevřenost zakrněla, to, co tvoří Evropu jako projekt a pokračování osvícenství. Neviděli bychom obrovskou bídu už jen před hranicemi Evropy, ale přímo na hranicích Německa, a nenatáhli bychom ruku. K tomu ale musíme cizince démonizovat, musíme mu sami připsat jeho osud – jeho kulturu, rasu nebo náboženství –, znevažovat ho v knížkách, médiích a nakonec dokonce na plakátech, zdůrazňovat na něm jen to špatné a udělat z něj tak barbara, abychom si nepřipustili jeho žal. Chceme Evropu, nebo ji nechceme?
Není náhodou, že to byl obrázek utopeného dítěte, který vyvolal vlnu solidarity. Děti se vymykají mechanismům veřejného opovržení, protože nemohou být činěny odpovědnými za svůj osud. Člověk musí mít nesmírně svázané srdce, aby se neslitoval nad dítětem. Jde to, ale nejde to bez toho, aby člověk nezmrzačil svoji osobnost. Každý si mohl všimnout, jak nepříjemně se kancléřka cítila – viditelně fyzicky nepříjemně, stačí si vzpomenout na neobratné gesto pohlazení –, když plačícímu palestinskému děvčátku nedala jinou než korektní odpověď. Mnohem lépe člověku dělá být dobrým, nejen tetovaným a spoře oděným, i mně, když oznamuji: i ta úleva, když můžu dál žít svůj blahobytný život.
U Opatovace pouštěli uprchlíky z vězeňských vozů, až když se zase zmenšila fronta před registračním místem. Často čekali půl hodiny nebo celou hodinu za mřížemi a měli to přeci jen lepší, než kdyby museli stát na otevřeném poli v chladném večerním větru. Jenom pro děti bylo to čekání na malém prostoru těžké. Policista, který byl přidělený k vězeňským vozům, Chorvat s vlasy učesanými na pěšinku odhadem 50 let, otevíral mlčky dveře, podával sice ruku starým nebo vysadil z vozu děti, ale nikdy se neusmál. Jen jednou přejelo syrské, asi pětileté děvčátko s černými vlasy na ramena jasným, přátelským pohledem, policistovi, zatímco ho sundával z vozu, tak jemně po modré uniformě, rozevřenou dlaní od ramene skoro až po břicho, jako by byl nějaký skvost, až se policistovi vlily slzy do očí.
To celé trvalo jednu, nanejvýš dvě sekundy, ale stál jsem metr od toho a všechno viděl, viděl jsem holčičky gesto, které pro mě bylo stejně tak překvapivé jako policistovy zvlhlé oči. Podržel děvčátko v náručí o chvilku déle než obvykle. Pak je postavil, děvčátko odhupkalo za matkou, aby se zařadily do fronty. Zatímco si utíral slzy, všiml si policista, že jsem výjev pozoroval; ihned se odvrátil, jako bych ho přistihl při nějaké nepřístojnosti.
◆
V normální dny to je až 3 000 nebo dokonce 4 000 uprchlíků, kteří přistanou u severního pobřeží, většinou během pár hodin až stovka nafukovacích člunů na výseku pobřeží o délce několika málo kilometrů. Na některých místech není vidět ani oblázek, protože pláž je úplně pokrytá plovacími vestami, nafukovacími kruhy a zbytky člunů. Podívá-li se člověk z výšky, svítí Lesbos na kilometry daleko červenou a oranžovou. S čluny je to jinak. Kdekoliv přistanou, tam brzy přijede pick-up, aby naložil motor a umělohmotná dna. Zůstane toliko černá, většinou roztrhaná duše člunu. Uprchlíky, kteří se shromáždí k odchodu, s sebou pick-up nevezme. To působí často stejně tak nemilosrdně jako ctižádost nás zpravodajů, abychom získali nejlepší fotku, a člověk to chápe den ode dne více, když se na ostrově sám zkusí věnovat svojí práci. Konečně místní tady nejsou na omezenou dobu, ale trvale – to otupuje. Já taky nemůžu celý den vozit uprchlíky sem a tam nebo jim tlumočit, když se mám dostat k psaní, a teď už kolem nich často jezdím nevšímavě.
Teď právě procházejí kolem verandy Syřani nebo Iráčani, hodně mladých lidí, mužů a vesměs nezahalených žen, kteří by nebyli k rozeznání od dobrovolníků, kdyby si oblékli žluté signální vesty. Účesy, značkové džíny a tenisky, sluneční brýle a sluchátka pro poslech hudby na ně ukazují jako na příslušníky globální střední třídy; dokonce batohy jsou ty samé, s jakými se na Západě chodí na trek. Nepatří k chuďasům, kteří tvoří většinu uprchlíků, budou si v Mytilini pravděpodobně moct dovolit hostel namísto nocování v přístavu a projdou v Evropě rychleji, už protože mluví anglicky a mají smartphony. A přece by i oni mohli vyprávět příběh, který co do dramatičnosti, nouze a násilí nepřichystá žádný západoevropský život, sudové bomby, které padaly na jejich města, extrémisté, kteří setli sousedovi hlavu, protože nenosil vous, mučení kvůli kritickému divadelnímu představení. Na jižní a východní hranici našeho ghetta blahobytu panuje válka a každý jednotlivý uprchlík je toho poslem – jsou průlomem reality do našeho vědomí.
Pokud pochod do přístavu přestojí bez újmy, vystoupí za pět šest dní na nějakém německém nádraží. Sami netuší, jak plynule to z Pireu půjde, pojedou autobusy přímo k makedonské hranici, budou pochodovat dva tři kilometry územím nikoho, zaregistrují je, nastoupí do vlaků, které jedou přímo na srbskou hranici, budou zase pochodovat územím nikoho a po registraci nastoupí do autobusů. To samé na chorvatské, maďarské, rakouské hranici, jenom že odtamtud už nemusí přes hranici přecházet, ale budou odvezeni, všechno jedna dálnice do Německa, kterou uprchlíkům vystavěl evropský pohraniční režim. A skutečně, do Německa chtěli všichni, s nimiž jsem hovořil, někteří z nich taky dál do Skandinávie nebo do jiných zemí, ve kterých mají rodinu. Jednotlivé zastávky od sebe uprchlíci sotva rozeznají – uniformy a jazyky úředníků se mění, ale polní tábory a stany zůstávají stejné, modré pláštěnky, které Spojené národy rozdávají, dobrovolníci ve žlutých signálních vestách, Lékaři bez hranic a křesťanští misionáři.
Na všech hraničních přechodech se rozvinulo malé multikulturní hospodářství, najednou v nejzapadlejší srbské vesnici nabízejí afghánský pilaf, v makedonské kavárně se pije čaj nebo najdete inzerát na stříhání vlasů nebo ubytovnu v arabštině. Taxikáři pěkně natahují ceny, a i když cesta autobusem přes Srbsko stojí oficiálně 30 euro, požaduje řidič při nástupu o 5 euro víc. To není nic proti lichvě, kterou provozují převaděči. Berou si mnohem více než 50 000 eur za každý nafukovací člun, který stál možná 2 000 nebo 3 000 eur, a dost často uprchlíky podvádějí, prodávají více míst, než je k dispozici. Že je celý evropský azylový systém šílenství, nepopírá žádný veřejný činitel, se kterým jsem se setkal, jenom je taky potřeba si vyjasnit, co je důvodem tohoto šílenství – aby si mohli v Evropě podat žádost o azyl, musejí uprchlíci přicestovat ilegálně.
Dokud neexistuje ani řízená imigrace, ani bezpečné uprchlické cesty, budou uprchlíci a imigranti nastupovat do nafukovacích člunů; a pokud se je Evropa jako dříve pokusí zastavit vojenskými loděmi, budou se čluny znovu ubírat delšími, ještě nebezpečnějšími cestami, stovky kilometrů přes Středozemní moře nebo přes Atlantik na Kanárské ostrovy. Brzy nato nás potom zase budou děsit zprávy o utonulých, jednou 200, jednou 600, každý rok tisíce mrtvých na našich hranicích, samozřejmě také děti, kdy budeme muset vydržet pohled na jejich fotky. Tuhle skutečnost už nikdy nedostaneme z našeho vědomí. Němci by měli být rádi za takovou kancléřku, která se ještě nechá dojmout. Jestli bude v budoucnu za něco velebena, pak za impuls pomáhat, když se rozmáhala nouze.
Co by se bývalo stalo s tisícovkami zoufalců na maďarské hranici? Kde by spali, kdo by se o ně postaral, jakými násilnými prostředky by byli zastaveni na hranici – kdyby jim kancléřka neotevřela hranice? Kdekoliv prokazovali politici velikost, museli se ubránit námitkám okolí a klesala jejich popularita. Namísto neustálého kritizování Angely Merkelové bychom se teď měli zastat Evropy, která tuto krizi může překonat jenom solidaritou. Jenom silná, jednotná a svobodná Evropa by mohla pomoci osvobodit svět, ze kterého k nám prchá tolik lidí.
◆